Strach z rozhodnutí
Stála jsem na tramvajové zastávce a čekala. V duchu jsem si přehrávala celou tu scénu. Jako by se to stalo před chvílí.
Jako bych právě teď vstupovala do místnosti, ve které seděl. Na sobě měl dobře padnoucí levný oblek. Jeho oči se dívaly na mě a já nevěděla, co říct. Pozdravil mě a nabídl mi židli. Posadila jsem se, avšak na pozdrav jsem nedokázala odpovědět. Nalil víno do dvou sklenic, které byly připraveny na stole.
Vždy byl dokonale připraven. Často jsem si říkala, kolik času asi stráví přípravami na naše setkání. Třeba ten výlet na věž.
Setkali jsme se tenkrát u kostela, který je zasvěcen Panně Marii. Já utahaná po celodenní dřině, on v hrozně škaredých kalhotách, a přece se mi zdálo, že právě on byl mou motivací cokoliv dělat, on, který měl škaredé kalhoty a čekal u kostela Panny Marie.
Brali jsme tenkrát naše setkání jako přátelské. Tenkrát a ještě potom několikrát, než mě pozval na rande.
Výlet na věž; to by právě ono, pokaždé něco vymyslel, stále se chtěl někam podívat, poznávat nová místa, lidi, situace. Zbožňovala jsem tu energii, které měl dostatek, a chuť, která ho nikdy neopouštěla. Přála jsem si, aby takový zůstal.
Teď jsem seděla naproti jemu a hrozně jsem se bála. Věděla jsem, že mohou nastat jen dvě situace. Buď mi řekne, že děkuje za to, že mě mohl poznat, ale že nejsem dost dobrá, a já vím, že nejsem, nebo bude chtít, aby se náš vztah více upevnil, abychom ve svém věku začali pomýšlet na budoucnost, kterou bychom mohli mít společnou.
Bože, ty víš, jak moc jsme si přála, aby to dopadlo dobře, jak moc jsem chtěla uvažovat o tom, že jednou mi právě on navleče snubní prsten před oltářem, jak já budu ta, které to bude nejvíce slušet!
Měla jsme na sobě červené šaty a stejně barevné doplňky. Vlasy umyté a vyfoukané, nehty lehce přejeté průhledným lakem, boty jednoduché, bez podpatku. Byla jsem malý doplněk místnosti, neboť i ta byla celá do ruda. Na stěnách hořely petrolejové lampy, které příjemně osvětlovaly místnost.
A já se hrozně bála toho, co bude následovat.