Hledám sebe, nacházím tebe
Hledal jsem způsob, jak být šťastný.
Dlouho.
Velmi dlouho.
A pořád, i když jsem se snažil, se mi to nedařilo.
Chodil jsem mezi lidi, ti mě nevnímali a nebo mi nerozuměli.
Poslouchal jsem ostatní, abych jim porozuměl a spřátelil se s nimi.
Nepodařilo se.
Netoužili po mém přátelství.
Či snad já byl hluchý k jejich slovům přátelství a útěchy.
Možná jsem přehlédl jejich otevřené náruče.
Ale stejně tak možná je neotevřeli.
Stál jsem uprostřed mostu a nemohl se rozhodnout, na kterou stranu mám jít. Když půjdu doleva co se stane? A když se vydám na druhou stranu? Nic. Ať půjdu tam či tam zůstanu nezpozorován ostatními. Ať půjdu kamkoliv, zůstanu nespozorován.
Proč jsem tak hloupý, že se snažím hledat smysl lidského bytí v těch jednduchých pozemských věcech? Copak už jdem tisíckrát neslyšel, že jen a jen v činech, prožitcích, skutcích a v lásce je opravdový život? Že je tomu již dávno, co lidé skryli život, ale pak zapomněli kam a teď od rána do noci vzpomínají a hledají? Copak nehledá každý z nás kus sebe? Copak nejsme každý jen člověkem hledající to, co jiný člověk ukryl? Že vás to hledání neomrzelo. Běžte si raději zahrát fotbal a já se rád přidám.